V roku 2020 veľkú pozornosť v ČR vzbudilo rozhodnutie NS ČR – 21 Cdo 3955/2018, v ktorom súd riešil otázku prípustnosti rozdielov v odmeňovaní medzi jednotlivými regiónmi, ak ide o toho istého zamestnávateľa.
Bola položená základná otázka, či sociálno-ekonomické faktory (životné náklady) sú objektívnym dôvodmi na rozdielnu mzdu, ktorá sa zamestnancom poskytuje? S rovnakou otázkou sa možno v praxi stretnúť na území SR, kde v prípade niektorých zamestnávateľov je nastavená mzdová politika vo väzbe na konkrétny región.
- Vzor
I. Rozhodnutie NS ČR 21 Cdo 3955/2018
Skutkový stav
Žalobca:
Žalobce se domáhal, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit mu 105 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení, který v žalobě specifikoval. Žalobu odůvodnil tím, že na základě pracovní smlouvy ze dne 28. 6. 2011 pracoval od 1. 7. 2011 do 11. 10. 2015 u žalované jako řidič na pracovní pozici označené kódem 432050 v tarifním stupni 05 v obvodu SPU Olomouc 02.
Ačkoli popis základních pracovních činností typové pozice 432050 (řidiče) v tarifním stupni 05 je pro všechny zaměstnance žalované, bez ohledu na jejich zařazení do jednotlivých regionů, stejný, mzdovým výměrem ze dne 17. 3. 2015 byla žalobci určena základní tarifní mzda 18 080 Kč a výkonová mzda až do výše 1 810 Kč, zatímco řidiči J. S., který pracoval v regionu Praha, byla mzdovým výměrem ze dne 17. 3. 2015 určena tarifní mzda ve výši 21 260 Kč a výkonová mzda 2 130 Kč, a po jeho přeřazení na stejnou pracovní pozici do regionu Brno byla jmenovanému zaměstnanci mzdovým výměrem ze dne 10. 7. 2015 určena tarifní mzda 18 080 Kč a výkonová mzda 1 810 Kč.
Podle názoru žalobce se žalovaná nejednotným mzdovým hodnocením jednotlivých řidičů ve srovnání s regionem Praha dopouští nerovného zacházení v odměňování.
Žalobce považuje jednání žalované za rozporné se zásadou spravedlivého odměňování vyjádřenou v ustanovení § 1a odst. 1 písm. c) zákoníku práce, s povinností zaměstnavatele zajišťovat rovné zacházení se všemi zaměstnanci ve smyslu ustanovení § 16 odst. 1 zákoníku práce a dále se zásadou, že za stejnou práci přísluší všem zaměstnancům u zaměstnavatele stejná mzda podle ustanovení § 110 odst. 1 zákoníku práce.
Pozn. autora: V podmienkach SR by teda vodič napr. v Poprade žaloval zamestnávateľa, že on v Poprade pri rovnakej práci/práci rovnakej hodnoty dostáva nižšiu mzdu ako zamestnanec v Bratislave a odvolal by sa na § 119 ods. 4 ZP v kontexte ods. 1 až 3 a § 13 ZP.
Žalovaná:
Žalovaná namítala, že základní tarifní mzda je ve vnitřních předpisech žalované vždy stanovena jako minimální. Do výše mzdy konkrétního zaměstnance se potom promítají jednak předpoklady a požadavky pro výkon práce, jednak podmínky jednotlivých pracovišť, na nichž je práce vykonávána. Podmínky různých pracovišť se mohou odlišovat, a to i když na nich vykonávají práci zaměstnanci zařazení na stejné pracovní pozici.
Žalovaná má za to, že práce na pozici řidiče v regionu Praha se vyznačuje vyšší složitostí, odpovědností a namáhavostí práce s ohledem na velikost regionu a rozmístění provozu do několika částí a budov. Ten disponuje pěti výměništi v jednom areálu, v nichž dochází k nakládce a vykládce do nebo z vozidel, což znamená vyšší míru odpovědnosti. Jde o práci namáhavější a organizačně složitěj